Světový den proti násilí na seniorech #2
Rádi bychom ještě jednou upozornili na 15. června. Byl to den, který symbolizuje něco velmi důležitého, co by nám nemělo být lhostejné. Jedná se o Mezinárodní den boje proti násilí na seniorech. O den, který poukazuje na to, že mezi námi žijí lidé, jež jsou díky své zranitelnosti nezřídka vystavování jednání, které bychom neměli bez povšimnutí přecházet, a co víc, měl by být pro nás všechny jakýmsi impulzem k tomu si uvědomit, že je potřeba se proaktivně chovat tak, abychom takovému jednání zabránili, a (nejen) seniory chránili. Mnohdy si totiž bohužel ani neuvědomíme, že jsme svědky násilí byli nebo jsme, a to je třeba změnit.
Násilí zkrátka není možné vnímat jen jako fyzický útok na zdraví či život jedince, ale jako cokoli, co je způsobilé přivodit druhému újmu. Pokud si však toto každý z nás neuvědomí, nic se ve svém důsledku nezmění. Tím spíše, že velmi často ani sám ten, koho se násilí dotýká si nemusí uvědomit, že je využíván, oklamán, či zanedbán. A ani to, jaké to pro něj může mít, anebo má následky. A že velmi často k takovému jednání dochází ze strany těch, kterým nejvíce důvěřuje – rodiny, kamarádů, známých, ale i těch, kteří by měli poskytnout pomoc, a této pomoci a nabyté důvěry zneužijí ve svůj prospěch.
Měli bychom vědět, že násilí může mít mnoho projevů, kdy to fyzické je jen špičkou ledovce. Příkladem může být zneužívání seniorů v oblasti ekonomické. Sami jsme svědky toho, že často seniory navštěvují jejich rodinní příslušníci právě, a někdy jen, v době, kdy mají dostat důchod. Případně situací, kdy je z důvodu ztráty určité míry soběstačnosti lidem přiznám příspěvek na péči, který by jim měl usnadnit to, aby se za pomoci druhého snadněji vypořádali se svou nepříznivou sociální situací, avšak tento příspěvek z valné většiny "putuje" do rodinného rozpočtu dětí, vnuků a jiných. A to, aniž by jim podporu, pomoc, či péči následně tito blízcí zajistili. Senior se tak ocitne v situaci, kdy nemá dostatek finančních prostředků k tomu, zajistit si péči skrze pečující organizace a strádá.
Zjednodušeně řečeno, pomoc, kterou by potřeboval buď nedostane, nebo ne v rozsahu, ve kterém by potřeboval, a je tedy zanedbáván. Lze samozřejmě namítnout, že tak činí sami, dobrovolně, často s dobrým úmyslem pomoci, tak jak to přeci babičky a dědečkové dělají. Pokud ale podporu, pomoc či péči potřebují, a díky tomuto si ji následně nemohou z finančních důvodů dovolit v potřebném rozsahu, ani jim jí nikdo z "obdarovaných" nezajistí, nedokáži si takové jednání těchto „obdarovaných“ ospravedlnit. Nechci samozřejmě bez znalosti všech okolností tvrdit, že jde vždy o vypočítavost, ale jestliže si sami neuvědomují, že přijetím těchto financí vlastně mohou za to, že jejich blízký (babička, dědeček a jiný) nebude mít takové, případně již žádné, finanční možnosti si pomoc zajistit, je třeba s tímto stavem něco udělat.
To samé bez dalšího platí i pro násilí psychické. Ani to nelze přehlížet a tolerovat. Může mít podobu různou, a o to více je potřeba být vnímavý. Psychické násilí se může projevit v podobě hrozeb, emocionálního vydírání, verbálního či neverbálního zastrašování například izolací - "Tak my tedy za tebou na návštěvy již jezdit nebudeme", a podobně.
Je mi až smutno z toho, že lidé takovéto jednání zažívají. Co ale může kdokoli z nás udělat je sledovat, naslouchat a být vnímavý při kontaktu se staršími lidmi. Nebýt k podnětům lhostejný, citlivě situaci vyhodnotit a vyvodit z ní objektivní závěr. A pokud skutečně nabyde dojmu, že k násilí, ať už v jakékoli podobě, dochází, měly by z jeho strany následovat kroky, které legitimně zmíněnému zamezí. Každý z nás musí začít u sebe, protože až tehdy, bude-li tento jev celospolečensky nejen formálně, ale i fakticky odsuzován, může ke změně dojít, a senioři, a vlastně kdokoli, bude více ochráněn. Neměli bychom zapomínat, že čím více je člověk odkázaný na druhého, tím více je zranitelnější. A pokud této zranitelnosti někdo zneužije, musí za to nést následky.
Jak řekl Dalajláma:
"Hlavní smysl v tomto životě je pomáhat druhým. A pokud jim nemůžete pomoci, alespoň jim neubližujte."
Především tu druhou větu bychom si měli vzít k srdci.
Věřím v lepší zítřky
Vojtěch Kubec
zakladatel Včelky