KDYŽ SE ŽIVOT PŘEVRÁTÍ NARUBY 1. DÍL
KDYŽ SE ŽIVOT PŘEVRÁTÍ NARUBY
1. DÍL
Rok 2016 byl rok plný velkých mezníků v mém životě... krásných mezníků. Zjistili jsme v únoru, že konečně čekáme miminko, plánovali svatbu, která se konala v červenci a byla nezapomenutelná, v říjnu porod naší krásné holčičky, a nakonec ošklivý mezník a pro nás pořádný kopanec... v prosinci jsem slyšela z úst doktora: máte rakovinu! A o tom tento deníček je. Upozorňuji, že bude dlouhý.
Nejsem žádný velký pisálek a do deníčku se pouštím poprvé. Už pro sebe jsem si řekla, že takové shrnutí není špatné.
Vezmu to od začátku. Už v těhotenství, což bylo v květnu roku 2016, jsem si nahmatala bouličky v oblasti pravé klíční kosti, nezdálo se mi to, měla jsem strach o miminko, a tak vyrazila k lékaři.
Obvodní doktor mě vyděsil, zmiňoval toxoplazmózu, která by prý měla na miminko ve 20. týdnu fatální následky, dále zmínil možnost zánětu a nádorového bujení. Byla jsem z toho špatná, ihned jela na krev a výsledky poukazovaly na zánět. Dostala jsem ATB, ale i přesto šla na sono uzlin. Verdikt zněl, že tam nemají co dělat, ale nevypadají nijak podezřele, že se to bude jen hlídat, kontrolní krevní obraz po antibiotikách byl prý mnohem lepší, toto proběhlo měsíc před svatbou, strašák zahnán do kouta a přestalo se to řešit.
Ještě v srpnu mé hlodal červík, ale rychle jsem v přípravách na miminko zahodila starosti. Nutno podotknout, že mi začaly agresivně svědivé vyrážky a běhala jsem na kožní, výsledkem byly mastičky, rada vydržet a porodit, že se jedná o těhotenskou vyrážku, která po šestinedělí přejde.
V říjnu jsem porodila zdravou, krásnou holčičku a byla nejšťastnější člověk na světě. Bohužel vyrážka nemizela, naopak její agresivita se stupňovala, přes den klid, nikde nic a večer to začalo. Jedno malé poškrábání a vyskákala kopřivka, která se rozšiřovala.
Musela jsem prosit manžela, aby mi držel ruce, tak agresivní to bylo. Rozškrábala jsem se občas v noci až do krve. Výměna mastí, přidán Zyrtec, cítím mírnou úlevu. Začínám si ale všímat, že při kojení vleže mi překáží v nadklíčku boulička, jakoby přeskakovala… Je větší? Možná ano.
Na nic nečekám, vždyť kojím, nechci Barunku ničím ohrozit. Jdu na ORL již s neblahým pocitem, že začne koloběh lékařů. Doktorka se po prohmatání netváří hezky… Na můj dotaz odpovídá zcela upřímně, že jako krční nemá boule na krku ráda a musí se prověřit, zda se nejedná o lymfom. Ihned mě objednává na exstirpaci uzliny, polykám hořké slzy zděšení, kanou po tváři, myslím na svou holčičku, na to co bude, kdo se o ni postará v době mé hospitalizace a jak od ní vůbec dokážu odejít…
Barunce je touto dobou 5 týdnů. Bohužel s sebou si ji vzít nemohu. Manžel a moje mamka to zvládnou a navzájem se vykryjí i pracovně, i tak to není pro mě vůbec snadné, ale zvládnout to musíme. Nástup do nemocnice je necelé tři týdny na to… 13.12. ráno, výsledky krve prý mohou naznačovat nádorové bujení, stále věřím, že půjde jen o zánět, nějakou dobu mě už zlobí slinná žláza, prý se jen přicpává a nic to není.
Operace týž den proběhla bez komplikací, moje náplň dne je odsávání mléka… První várky vylévám a pak už skladuji pro Barču, každý den za mnou jezdí manžel s malou a scházíme se na chodbě, kde skoro nikdo neprojde, abych si mohla pomazlit mou holčičku. V nemocnici trávím čas od úterý do pátku, lékaři jsou hodní a pouští mě dříve. Zvládli jsme to a mlíčko jsem udržela a kojíme dál.
Výsledky žádné nemám, musím čekat… Mám si zavolat před Štědrým dnem. To odmítám. První Vánoce a takhle si je pokazit, už tak je to napjaté a začínám mít tušení, že strach paní doktorky byl oprávněný. Všichni se tak tváří a nikdo nechce nic říct. Mezi svátky nikdo ještě mé výsledky nemá, mám to zkusit 30.12. ráno v devět.
Už v osm mi volají sami… tak je to jasné. Do telefonu mi naléhavě oznamují, ať se dostavím určitě ještě dnes, stihnete to během hodiny? Ano… mám knedlík v krku, kojím, pláču, oblíkáme se. Už vím, že to dobré není. K primáři jdeme všichni tři. Z jeho úst zazní věta: „Máte Hodgkinův lymfom.“
Slzy tečou jako na povel, doktor mě povzbuzuje, ať si popláču, zařvu, zanadávám, ale potom se seberu, zvednu hlavu a začnu bojovat. Že pokud mám mít rakovinu, ať jsem ráda, že je to tato. Nevím stadium, nic… jen to, že ji mám v sobě, čeká mě chemoterapie a 3. ledna mě čekají v Praze na hematologii, kde léčí mimo jiné i rakovinu mízních uzlin. Krásný vstup do Roku 2017! Ihned přestávám kojit, nebude to možné kvůli léčbě a prý je vhodné přestat co nejdříve. Budu potřebovat energii a sílu na uzdravení a ani mi to není příjemné, když vím, že nejsem zdravá.
Hlavou se mi motají i myšlenky, jestli uvidím vyrůstat svou princeznu a že by si mě ani nepamatovala. Komu by říkala maminko a že by jí určitě manžel nějakou hodnou sehnal, šílená představa, ale hlavně ať je o mou malou postaráno. Chvílema panika ochromující celé mé tělo. podívám se na naši Barunku a manžela a zase tečou slzy proudem. Musím to zvládnout! Pro ni!