Syndrom vyhoření

"Cokoliv udělám je špatně. Nikdo mně neocení. Nikdo mě nikdy nepochválí. Co to po mně zase chtějí? Každý druhý je lepší než já. Nic mě nebaví, už se ani nevyspím a všechno stojí za starou bačkoru."

Každý z nás až asi někdy zažil podobně chmurné chvíle. Ale většinou je to chvilková záležitost a zase nás něco potěší, rozesměje a "nakopne" k tomu jít dál. A pak už je zase dobře, najdeme své zapomenuté koníčky, dostaví se úspěch, povede se nám úkol, který jsme dlouho odkládali.

Někdy ale situace vypadá beznadějná dlouhou dobu. Začíná nás častěji bolet hlava, žaludek, záda, nebo vlastně všechno. Nepotěšilo nás nic už mnoho týdnů. Cítíme se bez energie, vymačkaní jako citrón. Všichni nás rozčilují svými nesmyslnými požadavky, každé setkání s kolegy nebo klienty je nad naše síly. Nikdy se nestane nic dobrého. A schopnost sebereflexe?

Co to vlastně je… Můžeme být unavení, rozzlobení, uražení na celý svět, ale musíme začít sami u sebe. Nejtěžší je přiznat si, že se mi "to" prostě stalo a potřebuji pomoc. Já, pomáhající…

Syndrom vyhoření (burnout) je starý asi jako lidská práce sama. Definován však byl teprve v minulém století a záhy byl uznán jako nemoc z povolání. Už sám fakt, že se o něm mluví jako o nemoci naznačuje, že k jeho vyléčení nepostačí aspirin, ale budeme muset vyhledat odborníka. Také k nám nepřišel znenadání. Rozvíjel se nenápadně, plíživě, několik měsíců. Nemůžeme tedy čekat, že se ho do týdne zbavíme jako chřipky.

Syndrom vyhoření má pozadí v osobnosti člověka, takže je vždycky dobré začít u sebe: zrevidovat si své přednosti a rezervy, dále plány, ambice, možnosti i žebříček hodnot. Rozvinutý burnout patří do rukou psychologa, případně psychiatra (přidruží-li se silnější deprese nebo sebevražedné myšlenky). Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese. Každopádně nejtěžším bude si tento fakt přiznat. Pomoc nám v tom může uvědomění si skutečnost, že nejsme jediní, koho to potkalo (ačkoli to zrovna nechceme nebo neumíme ve své situaci vidět).