Osoby se sluchovým postižením
Člověk se sluchovým postižením se ve svém každodenním životě setkává s velkým množstvím překážek a úskalí, ve všech oblastech běžného života. Čím je jeho postižení těžší, tím horší situace v jeho životě nastávají, jak pro něj samotného, tak i pro jeho blízké okolí, které většinou není připraveno a většinou neumí komunikovat s člověkem se sluchovým postižením. Spousta lidí se domnívá, že postačí více artikulovat, gestikulovat nebo jen vzít papír a tužku a vše dotyčnému napsat na papír.
Vzhledem k tomu, že sluchové postižení není jedno, ale může mít mnoho podob, tak i způsob komunikace s člověkem se sluchovým postižením není jeden, ale liší se právě na základě konkrétního typu sluchového postižení. Mezi dorozumívací prostředky patří například český znakový jazyk, znakovaná čeština, prstová abeceda, odezírání a další.
Schopnost a způsob komunikace člověka se sluchovým postižením s okolím je závislá rovněž na tom, kdy k poškození sluchu došlo.
Pokud se člověk narodil plně neslyšící, nebo ztratil sluch před rozvojem řeči, označujeme jej jako prelingválně neslyšícího. Tito lidé pak používají ke komunikaci nejčastěji znakový jazyk.
Postlingválně ohluchlí jsou pak ti lidé, kteří ztratili sluch až po rozvinutí mluvené řeči. Díky tomuto faktu bude mít dotyčný člověk vždy podstatně menší problémy při komunikaci se slyšícími. Spousta lidí, kteří o sluch přišli až po rozvoji mluvené řeči využívá ke komunikaci odezírání a mluvenou nebo psanou řeč. Mluvená řeč ohluchlých lidí se nevytrácí, ztrácí však postupně úroveň formální a chybí běžné tempo rozšiřování slovní zásoby. Může být deformována v důsledku doby, po kterou jedinec neslyší, to lze do značné míry ovšem ovlivnit pomocí logopedické péče.
Další a početnou skupinou osob se sluchovým postižením jsou lidé nedoslýchaví. Nedoslýchavost znamená každé zhoršení sluchu oproti běžné populaci, nikoli však jeho úplné vymizení. Nedoslýchavost může být různého stupně – od lehké nedoslýchavosti až po velmi závažné poškození sluchu. Naprosto rozhodující část nedoslýchavých tvoří staří lidé, protože zhoršení sluchu je přirozeným důsledkem stárnutí. Co se týká komunikace s člověkem, který nedoslýchá, mnohdy stačí zvýšit hlas, zpomalit tempo a zřetelně artikulovat. Jindy těmto lidem komunikaci mohou usnadnit různé kompenzační pomůcky jako jsou naslouchadla, zesilovače, indukční smyčky atd.
Specifickým typem sluchového postižení je tzv. hluchoslepota. Dle Mezinárodní definice přijaté při založení Evropské unie hluchoslepých (EDBU) je hluchoslepota jedinečné postižení, které je způsobeno různorodými kombinacemi sluchového a zrakového postižení. Způsobuje potíže při komunikaci a sociální a funkční interakci a zabraňuje plnohodnotnému zapojení do společnosti.
Způsob komunikace s hluchoslepým člověkem závisí především na rozsahu jeho postižení, nezbytným předpokladem je také doba vzniku postižení. Důležitý vliv na kvalitu komunikace, porozumění a poslechu má také prostředí, osvětlení, okolní hluk, počasí, psychický stav, posazení hlasu mluvícího, způsob řeči, forma a složitost vyjadřování. Největší pozornost potřebují lidé s vrozenou hluchoslepotou a získanou totální hluchoslepotou.
Mezi nejčastěji užívané komunikační systémy hluchoslepých osob patří: mluvená řeč, psaná forma, znakový jazyk, taktilní znakový jazyk, Lormova abeceda, Braillovo písmo, tiskací písmena psaná do dlaně (daktylografika), prstová abeceda (daktylotika), daktylotika do dlaně, Tadoma, odezírání.
Výběr jednotlivých dorozumívacích systémů je zcela individuální, jejich volba záleží na době vzniku postižení, na převažující smyslové vadě, na věku, vývojové úrovni a na psychickém a fyzickém stavu hluchoslepé osoby.
Byť jsem výše nastínila to, že postižení sluchu může být různorodé, v různé intenzitě, zcela běžně se setkáváme se snahou nazývat všechny osoby se sluchovým postižením jediným slovem „neslyšící“. Specifickou skupinou pak tvoří Neslyšící. Velké písmeno N na začátku slova naznačuje, že se jedná o kulturní menšinu. Mezi Neslyšící se řadí ty osoby, jejichž míra sluchového postižení není rozhodující pro jejich sebepojetí. K Neslyšícím se hlásí také někteří ohluchlí a nedoslýchaví a někdy i lidé slyšící. Bývají to například slyšící partneři, děti a jiní rodinní příslušníci osob se sluchovým postižením.
Jedním ze znaků této skupiny je preference znakového jazyka jako hlavního komunikačního prostředku. Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu.
Existuje rovněž znakovaná čeština, která je umělým jazykovým systémem, který usnadňuje dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími. Znakovaná čeština využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka.
Pro představu uvádím dva příklady rozdílů mezi českým znakovým jazykem a znakovanou češtinou:
Jak se jmenujete?
Znakovaná čeština: JAK + SE + JMENUJETE?
Český znakový jazyk: JMÉNO + VAŠE + CO?
Kdy jste měl horečku?
Znakovaná čeština: KDY + JSTE + MĚL + HOREČKA?
Český znakový jazyk: HOREČKA + VY + BYLO + KDY?
Dále se může využívat při dorozumívání se lidí se sluchovým postižením prstové abeceda či odezírání aj.
Existuje tzv. desatero, kterým bychom se měli řídit, pokud budeme komunikovat s člověkem se sluchovým postižením.
1) Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme s ním zrakový kontakt. Pokud se na nás nedivá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Vzájemný zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru.
2) Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat.
3) Odezírání bez pomoci sluchu není spolehlivá metoda vnímání mluvené řeči, dochází při ní často k omylům. Úspěšnost odezírání je velmi snížena při fyzické či psychické nepohodě. Odezírající osobě předem sdělíme téma hovoru. Mluvíme obráceni čelem k ní, naše tvář musí být osvětlena, nesmíme pohybovat hlavou nebo si zakrývat ústa. Dbáme na zřetelnou výslovnost a mluvíme volnějším tempem při zachování přirozeného rytmu řeči. Zdůrazňujeme klíčová slova. V případě potřeby opakujeme sdělení jinými slovy.
4) Při hovoru s nedoslýchavým člověkem nezvyšujeme hlas a nekřičíme. Zajistíme vhodné poslechové podmínky bez okolního hluku.
5) Doprovází-li člověka se sluchovým postižením tlumočník či jiná osoba, vždy oslovujme přímo člověka, se kterým jednáme, nikoliv jeho doprovod.
6) Člověku se sluchovým postižením předem naznačíme, o čem budeme hovořit, případně jakou spolupráci od něj budeme potřebovat.
7) Důležité dotazy raději opakujeme a neváháme ani použít písemnou formu. U neslyšících uživatelů znakového jazyka je bezpečnější počkat na tlumočníka.
8) Občas požádáme, aby nám člověk se sluchovým postižením svými slovy sdělil, co nám rozuměl. Nikdy se neptáme, ZDA nám rozuměl, ale CO nám rozuměl. Ptáme se zásadně vždy po každém důležitém sdělení.
9) Při neúspěšné komunikaci máme na paměti, že jde o důsledek sluchového postižení. Proto k takovému člověku přistupujeme se stejným respektem a ohledem na důstojnost jako k člověku bez postižení, neprojevujeme netrpělivost, neomezujeme komunikaci, ale snažíme se najít cesty, jak se vzájemně lépe dorozumívat.
10) Komunikační preference každé osoby se sluchovým postižením jsou individuální. Proto je nutno projevit vstřícnost a ochotu přizpůsobit se dorozumívacím možnostem každého člověka se sluchovým postižením.
Závěrem bych chtěla říci, že není vždy celkově jednoduché najít vhodný způsob komunikace s druhým člověkem, ať už má či nemá sluchové postižení. Vnímám ale také, že lidé se sluchovým postižením to nemají v životě jednoduché. Vnímám velký nedostatek profesionálních tlumočníků, kteří by nejen v rámci sociálních služeb (osobní asistence, odborného sociální poradenství, …) poskytovali pomoc a podporu lidem se sluchovým postižením, usnadnili jim život a dokázali saturovat jejich potřeby v situacích, které život přináší.
Proto buďme k sobě navzájem tolerantní, trpěliví, a mějme zájem se domluvit a komunikovat s druhým člověkem. Pokud se chce, způsob se vždycky najde.
Mgr. Marcela Zbranková
Včelka sociální služby, středisko Zlín