Multidisciplinární péče o osoby v domácím prostředí
Pokud chceme, abychom lidem skutečně maximum nabídli, je totiž nezbytné, aby co nejvíce služeb "přicházelo" za nimi domů, nikoli aby oni museli "přicházet" za těmito službami - tím však nechci říci, že má být člověk na službách závislý a nevycházet, je-li to možné, ven.
Na obrázku je znázorněno na co více jak rok myslím, a také jsem tomu tehdy věnoval neskutečné množství času. Načetl jsem bez přehánění tisíce stran materiálů - od učebnic, diplomových prací, článků, studí, a to i ze zahraničí a různých zemí. Hodně jsem na toto téma diskutoval s lidmi z jednotlivých oborů. Bohužel, mé nadšení tehdy většina zdravotních pojišťoven nesdílela.
.
Mám ale alespoň krásnou vzpomínku - strávil jsem tehdy s jejich zástupci a ostatními členy komisí celý den na výběrových řízeních v budově Magistrátu hlavního města Prahy, kde jsem musel odpovídat na občas i velice "zajímavé" dotazy - veliká zkušenost. Právě tam jsem se tehdy vehementně, nicméně bezvýsledně, snažil vysvětlit, obhájit a na reálných datech ukázat, že má myšlenka může být přínosem pro všechny, a především pro ty, o které se staráme.
.
Vycházel jsem z toho, že našim primárním cílem je "maximální pomoc každému tak, aby mohl setrvat ve svém domově po dobu, po kterou je to možné". A uvědomil jsem si, že TO maximum neděláme, a přitom můžeme...
.
Pokud chceme, abychom lidem skutečně maximum nabídli, je totiž nezbytné, aby co nejvíce služeb "přicházelo" za nimi domů, nikoli aby oni museli "přicházet" za těmito službami - tím však nechci říci, že má být člověk na službách závislý a nevycházet, je-li to možné, ven. Do přirozeného prostředí, kde navazuje a udržuje sociální vazby, podporuje se jeho míra soběstačnosti apod. Hovořím o lidech, kteří v daný okamžik, nebo již trvale péči v domácím prostředí potřebují, a je pro ně velmi komplikované, či zcela nemožné se sám za službou přemístit.
.
Jakmile se totiž ocitnou v situaci, kdy oni "přijít" nemohou, nastává problém. Problém, který často vyústí v hospitalizaci, umístění v domovech pro seniory (se zvláštním režimem, osoby se zdravotním postižením,...), re-hospitalizaci, zkrátka v nutnost domov opustit.
.
Říkal jsem si, co bychom mohli dělat více, a uvědomil jsem si, že je třeba hermeticky uzavřít pomyslný kruh služeb, které takovéto osoby v domácím prostředí potřebují, vzájemně je provázat, využít synergických efektů, což vše ve výsledku povede k tomu, že u osoby, o kterou se staráme, dojde k dramatickému snížení pravděpodobnosti, že by domov musela opustit.
.
Uvědomil jsem si, že současně nastavený systém péče není pro lidi ideální, a ani pro zdravotní pojišťovny. Ty musí zbytečně vynakládat miliardy korun ročně navíc za péči, kterou by bylo v domácím prostředí možné bez jakýchkoli problémů zajistit. Jen by se muselo chtít! Teď nevím, zda to slovo "jen" nedat v předchozí větě do uvozovek...
.
Co konkrétně mám na mysli? Zejména, nikoli však jen, toto:
.
Mám ale alespoň krásnou vzpomínku - strávil jsem tehdy s jejich zástupci a ostatními členy komisí celý den na výběrových řízeních v budově Magistrátu hlavního města Prahy, kde jsem musel odpovídat na občas i velice "zajímavé" dotazy - veliká zkušenost. Právě tam jsem se tehdy vehementně, nicméně bezvýsledně, snažil vysvětlit, obhájit a na reálných datech ukázat, že má myšlenka může být přínosem pro všechny, a především pro ty, o které se staráme.
.
Vycházel jsem z toho, že našim primárním cílem je "maximální pomoc každému tak, aby mohl setrvat ve svém domově po dobu, po kterou je to možné". A uvědomil jsem si, že TO maximum neděláme, a přitom můžeme...
.
Pokud chceme, abychom lidem skutečně maximum nabídli, je totiž nezbytné, aby co nejvíce služeb "přicházelo" za nimi domů, nikoli aby oni museli "přicházet" za těmito službami - tím však nechci říci, že má být člověk na službách závislý a nevycházet, je-li to možné, ven. Do přirozeného prostředí, kde navazuje a udržuje sociální vazby, podporuje se jeho míra soběstačnosti apod. Hovořím o lidech, kteří v daný okamžik, nebo již trvale péči v domácím prostředí potřebují, a je pro ně velmi komplikované, či zcela nemožné se sám za službou přemístit.
.
Jakmile se totiž ocitnou v situaci, kdy oni "přijít" nemohou, nastává problém. Problém, který často vyústí v hospitalizaci, umístění v domovech pro seniory (se zvláštním režimem, osoby se zdravotním postižením,...), re-hospitalizaci, zkrátka v nutnost domov opustit.
.
Říkal jsem si, co bychom mohli dělat více, a uvědomil jsem si, že je třeba hermeticky uzavřít pomyslný kruh služeb, které takovéto osoby v domácím prostředí potřebují, vzájemně je provázat, využít synergických efektů, což vše ve výsledku povede k tomu, že u osoby, o kterou se staráme, dojde k dramatickému snížení pravděpodobnosti, že by domov musela opustit.
.
Uvědomil jsem si, že současně nastavený systém péče není pro lidi ideální, a ani pro zdravotní pojišťovny. Ty musí zbytečně vynakládat miliardy korun ročně navíc za péči, kterou by bylo v domácím prostředí možné bez jakýchkoli problémů zajistit. Jen by se muselo chtít! Teď nevím, zda to slovo "jen" nedat v předchozí větě do uvozovek...
.
Co konkrétně mám na mysli? Zejména, nikoli však jen, toto:
- k čemu je kvalitně poskytovaná domácí zdravotní péče bez intenzivnějšího zapojení praktického lékaře, je-li on tím, který rozsah a frekvenci stanovuje?
- proč zdravotní pojišťovny více nezapojí do péče o lidi v domácím prostředí i lékaře specialisty (neurology, psychiatry, internisty, kardiology, pneumology, dermatology, stomatology a jiné)? Nemohlo by se tím zamezit pozdní diagnostice a naopak nastavit včas vhodnou terapii?
- k čemu je ergoterapie, která má sloužit lidem mimo jiné k tomu, aby byli schopni za pomoci kompenzačních pomůcek v domácím prostředí fungovat, když není prováděna u nich doma, ale v nácvikové místnosti v nemocnici, která pochopitelně jejich domov nemůže dokonale simulovat, a jakmile tito lidé přijdou domů, neví si často rady? Mají jinak vysokou postel, jinou vanu, prahy, jinou podlahovou krytinu, jinou šířku futer, apod...
- k čemu v rámci domácí zdravotní péče provádíme ošetřovatelkou rehabilitaci, když lidé nemají příjem stravy takový, jaký by měli mít, tak aby u nich nedocházelo k úbytku svalové hmoty, naopak ke správnému metabolismu s ohledem na jejich věk a případná onemocnění a jiné? A proč tedy není součastí systému domácí péče nutriční terapeut či specialista, který by toto zajišťoval?
- to samé se vztahuje i k prováděné fyzioterapii v domácím prostředí. Zde ještě více platí, že aby měla ten správný efekt, potřebuje člověk současně tu správnou skladbu stravy a nutriční plán také dodržovat.
- proč nedochází ani po skoro desítkách let k dohodě Ministerstvo zdravotnictví České republiky a Ministerstvo práce a sociálních věcí týkající se dlouhodobé péče, konkrétně zdravotně-sociálního pomezí? Vždyť neřešená nepříznivá sociální situace logicky vyústí dříve, či později ve zdravotní problém a naopak.
- co logopedie prováděná v domácím prostředí? Pokud má člověk problém, kde může logoped pomoci, není vhodnější jej řešit tam, kde se daná osoba cítí bezpečně a poskytovatel péče si snadněji získá důvěru? Co kdyby měl, a on by měl, takový přístup pozitivní efekt na léčbu a její dobu trvání? Nemluvě o tom, že logopedie neřeší jen poruchy řeči, ale mimo jiné i problémy s příjmem stravy!
.
Jde skutečně jen o zjednodušující vysvětlení. Ale mělo by poukázat, že myšlenka propojení vícero odborností a druhů péče o lidi, kteří si přejí být doma, není zcestná. Podle mě právě naopak! Vždyť jen namátkou:
- zvýšila by kvalitu poskytovaných služeb v domácím prostředí
- snížila by počet readmisí (potřeby být znovu přijat k hospitalizaci)
- zvýšila by efektivitu služeb, které jsou v domácím prostředí již poskytovány
- snížila by počet osob, u kterých by vznikala další přidružená onemocnění
- zvýšila by celkovou psychickou pohodu lidí, kterým je péče poskytována, což by vedlo k rychlejší rekonvalescenci anebo zmírnění progrese onemocnění/ nepříznivé životní situace!
.
A JEŠTE K TOMU VŠEMU -> BYLO BY TO PRO ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY FINANČNĚ VÝHODNĚJŠÍ!
.
Jistě jsem "neobjevil Ameriku", ale proč toto není podporováno na místech, kde je podpora nezbytná k realizaci a uvedení do praxe?
.
Za stavu, který máme nyní, jde jen o perpetuum mobile zdravotnictví. Nemocný člověk je hospitalizován, projde všechna možná nákladná vyšetření, po stabilizaci, či "ideálním čase", přesun na léčebnu dlouhodobě nemocných (LDN), kde často nemá ošetřující personál dostatek času na to se věnovat lidem tak, jak by chtěli, a jak by lidé potřebovali. Lidé jsou po 30 dnech (maximální doba pobytu v LDN hrazena zdravotní pojišťovnou) propuštěni do domácí péče a takto se to opakuje bohužel u mnoha lidí stále a stále dokola..
..
Rozhodně nejde o ideální stav a potřebuje změnu. Takovou, která nebude řešit jen "tady a teď", ale budoucí nastavení péče o osoby v domácím prostředí. A právě k tomu bychom i my rádi přispěli. Věřím, že se to povede..
.
Vojtěch Kubec
zakladatel Včelky
.
.
