Mnoho lidí ztrácí malé radosti v naději na velké štěstí

Otestování nás samých, naší psychické odolnosti, lidskosti, zodpovědnosti k ostatním, postoji a přístupu k životu, a pro mnohé také o schopni hledání receptu na štěstí i tehdy, kdy nemohou mít všechny ingredience, jež byli běžně zvyklí použít, tak aby se u nich onen pocit štěstí dostavil.

Nikdy na štěstí neexistoval, a ani nebude existovat univerzální recept nebo všeobjímající definice. Každý si na to musí přijít sám. A právě nyní se možná i naučit brát onu "nepřízeň osudu" jako příležitost k tomu, aby si vůbec ujasnil, co ve skutečnosti těmi opravdu základními ingrediencemi jejich štěstí je, a co oproti tomu bylo jen využitím ve své podstatě nepotřebných možností či příležitostí, které jim život do cesty přivál. Jinými slovy, nebylo to třeba, ale časem se to potřebným stalo. Tak nějak to připomíná závislost, že ano? Takový stimul, u kterého jsme si většinou ani neuvědomili, že není podstatný, ale mohli jsme, tak proč jej nevyužít a pocit štěstí si nenavodit.

Není na tom nic špatného, ale jen do té doby, dokud to buď nikomu neubližuje, a tím nikomu myslím i nás samotné, a nebo to z našeho štěstí neudělá tzv. čínskou polévku, kdy jen zalijeme horkou vodou nudle, přidáme 2 pytlíčky koření, dochutíme olejíčkem a je to. Takové štěstí je totiž instantní a vyžaduje z naší strany opravdu, ale opravdu málo. A právě v tom je ta zrada. Ačkoli si myslím, že člověk je od přírody zkrátka nastavený tak, že hledá nejsnadnější cestu k dosažení výsledku, ne vždy je nejjednodušší cesta tou nejlepší. Často naopak. Hovoříme-li pak o štěstí, a to takovém, ze kterého jsme si udělali instantní algoritmus chování, nemůžeme se divit, stejně jako je tomu nyní, že jsme o to zranitelnější a méně adaptabilní na situace, které znamenají, že si pytlík se štěstím, kdy jen stačí zalít a je to, nekoupíme, ale musíme pro to udělat něco sami, a o dost více.

Mám za to, že je to jedna z hlavních příčin, proč je mezi námi nyní tolik lidí, kteří jsou frustrováni, nacházejí se v letargii, jsou více a více odevzdaní až apatičtí a mají pocit izolovanosti a samoty – nejsou šťastní...

Nebyli jsme zvyklí pro pocit štěstí dělat moc, nebo jej nacházet i v drobnostech. Určitě to není jednoduché, ale někde se začít musí. Třeba být jen více vnímaví, pokorní a proaktivní. Ne nadarmo se říká, že když se jedny dveře zavřou, jiné se zase otevřou.

Myslím, že to lze vztáhnout i na dnešní dobu, kdy se každý z nás díky tomu, že něco dělat nelze, může věnovat něčemu jinému anebo někomu jinému, a tím mu pomoci. Je tolik lidí, kteří z pocitu všelijakých restrikcí nabyli dojmu, že již nežijí plnohodnotný život, a přitom jen nemohou jít do kina, do wellness, za kulturou, volně se scházet, volný víkend strávit nakupováním, nebo jít s přáteli na kávu či na pivo. Beze sporu je to nekomfortní, ale o štěstí to není. A pokud by tímto štěstí mělo být měřeno, přišlo by mi to až smutné.

Já sám si vždy uvědomím nakolik jsou takovéto pocity malicherné, když si vzpomenu na ty, kteří musí čelit existenčním problémům, přišli o blízké, potýkají se se skutečně neřešitelnými okolnostmi. Tito lidé se netrápí zavřenými kiny, wellness a omezením možnosti vycházet. V tom je ta vnímavost, lidskost, o které jsem psal výše. Oni čelí skutečným problémům a já věřím, že z řadou z nich jim můžeme pomoci. A když ne to, tak být alespoň vděční za to, že jsme se sami do takovéto situace nedostali a jaké jsme to vlastně měli a máme štěstí – a v tom spočívá ta pokora.

Proaktivita je už jen o tom, aby si každý uvědomil, že k opravdovému a trvalému štěstí nevede žádný výtah, a že výsledkem hledání receptu na štěstí je vlastně vždy nalezení sebe samotného.

Jediný, kdo může až na výjimky ovlivnit to, zda šťastní jsme, anebo nejsme, jsme my samotní. A čím dříve si to uvědomíme, tím dříve toho štěstí může dosáhnout. A pokud někdo nalezne štěstí v pomoci druhým, kteří se dostali do jen těžko představitelné situace, je to úžasné a moc bych si to přál, protože jak kdosi řekl, někdy štěstí člověka nespočívá jen v tom, udělat šťastným sám sebe, ale umět udělat šťastným i někoho jiného...

Takže hlavu vzhůru a úsměv na rtech. 

Vojtěch Kubec

zakladatel Včelky